V roce 2015 došlo na tři výročí, která připomíná nové české vydání slavného románu Franze Werfela Čtyřicet dnů (Die Vierzig Tage des Musa Dagh, 1933): 100 let od genocidy Arménů, 125 let od autorova narození a 70 let od jeho smrti. Nakladatelství Vyšehrad připravilo u této příležitosti dílo v překladu Hanuše Karlacha, nositele Státní ceny za překladatelské dílo pro rok 2015 (první překlad románu pořídil Pavel Eisner). Knihu s historicky věrně zpracovaným příběhem můžeme uchopit jako vysoce artistní úvod do arménské otázky a genocidy.

Román Čtyřicet dnů líčí statečný odboj hrstky Arménů proti turecké přesile během genocidy v roce 1915. Z pohledu hlavní postavy dominují rozsáhlému ději témata hledání identity a ujímání se role vůdce. Tím se stává Gabriel Bagratjan, zástupce arménské diaspory a současně důstojník osmanské říše, který žije se svou ženou Juliettou, původem Francouzkou, a desetiletým synem Štěpánem v Paříži. Když jeho lidu hrozí záhuba, neváhá a navzdory nepředstavitelným strázním si hledá cestu k odboji, který může alespoň zlomek příslušníků jeho národa zachránit před vyhlazením.

Rakouský básník, dramatik a spisovatel a jeden z nejpřekládanějších německy píšících autorů Franz Werfel se narodil roku 1890 v Praze. Studoval zde na gymnáziu, později přesídlil do Lipska a do Hamburku. Nějakou dobu pracoval v Praze jako lektor v nakladatelství Kurta Wolffa, pak za první světové války sloužil v Haliči a ve Vídni. Už tehdy měl za sebou významné literární úspěchy, zejména jeho básnické sbírky budily pozornost. Brzy se začal věnovat i dramatické tvorbě, největšího ohlasu však dosáhla jeho díla prozaická, tedy novely Ne vrah, zavražděný je vinen (1920), Smrt maloměšťáka (1927), Bledě modré ženské písmo (1941) a romány Sjezd abiturientů (1928), Barbora neboli zbožnost (1929), Jeremiáš (1937), Píseň o Bernadettě (1941), Hvězda nenarozených (1946). V roce 1938, po nacistické anexi Rakouska, musel ze své vlasti emigrovat. Zemřel v roce 1945 v Kalifornii. Spisovatele Franze Werfela není snadné zařadit do jedné škatulky. Byl to rebel i mystik, umělec života, nadšenec i skeptik. V jeho díle se spojuje expresionismus, impresionismus, romantismus i baroko. Dokázal skvěle vylíčit dobu i citlivě analyzovat duši. Můžeme jej označit za geniálního proroka, který se však zároveň nechtěl vzdát zaručených receptů na efektnost.

Geneze a východiska literární adaptace boje o přežití
Iniciačním momentem pro vznik románu Čtyřicet dnů byla návštěva tkalcovny koberců v Damašku, ve které Werfel se svou ženou Almou Mahlerovou v roce 1929 během dovolené na Blízkém východě spatřil zbídačené sirotky obětí genocidy. Jeho zájem o událost vyústil v rozsáhlé rešerše, které měly za cíl stvořit román s masovým dopadem. Tak jako se zajímal i o českou historii a neváhal se ve chvíli ohrožení přihlásit do československé armády (a kvůli srdeční vadě nebyl přijat), dotýkal se ho osud arménského národa, takřka mávnutím proutku odsouzeného k zániku. Za pozadí své románové epopeje si tak zvolil plán na deportaci Arménů do mezopotamské pouště, narýsovaný představiteli osmanské říše jako odpověď na drobné revolty této menšiny, jakkoliv vyprovokované saptiehy, tureckými četníky. Za opatřením patrně stál i fakt, že arménské regiony byly páteří tureckého hospodářství, dovoz zboží do říše obstarávaly arménské firmy, obchod byl z devadesáti procent v arménských rukou, arménští zemědělci převyšovali znalostmi a vybavením turecké malorolníky a arménská inteligence studovala v Evropě.

Hlavní hrdina románu Čtyřicet dní Gabriel Bagratjan vymyslí plán na záchranu čtyř tisíc obyvatel vesnic z údolí pod Mojžíšovou horou (Musa Dağı v dnešním Turecku na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře, poblíž hranic se Sýrií), kde leží také jeho rodný Yoghunluk. Po příjezdu si Bagratjanovi musí teprve najít místo mezi místními. Jejich manželství prochází náročnou zkouškou. Gabriel lituje, že Juliettu, uvyklou na život v Paříži, zatahuje do arménské tragédie. Julietta přesto odmítá jeho přesvědčování, aby se včas zachránila útěkem, a osud Arménů hodlá snášet po jeho boku. Stejná míra pozornosti je věnována vyprávění o obtížném dospívání syna Štěpána a jeho proměně z kultivovaného Francouze v mladíka, který v sobě nepotlačuje orientální kořeny a současně se komplikovaně prosazuje mezi svými méně uhlazenými arménskými vrstevníky. Gabriel jako jeden z prvních zjistí, jaké nebezpečí jim hrozí, a začíná pozvolna organizovat útěk před deportací do Aleppa, kam mělo mířit mnoho Arménů z různých částí Turecka (většina však zahynula cestou), a pokud by přežili, dále do Dajr az-Zóru v Mezopotámii, případně hlouběji do pouště, kde hrozila jistá smrt z hladu a vyčerpání. Pro svůj plán na záchranu musí Gabriel získat i sousedy, kteří mají sklon spoléhat se příliš na Boha. Knězi, který se brání, že pro odvrácení osudu nezmůže víc než se modlit, Gabriel namítá: „Modlete se… Jenže Bohu se musí i napomáhat!“ (s. 73). V naprostém utajení proběhne příprava budoucího tábora, transport zbraní a zásob. Skupina několika set povstalců riskuje cestu, ale víra v záchranu v Aleppu se jim stává osudnou. Vyprávění vděčí za svou plastičnost a živost mnoha pozoruhodným postavám s dramatickou biografií, jakými jsou lékárník Grigor, Řek s americkým pasem Gonzague Maris, kněz Ter-Hajkazun nebo uprchlí obyvatelé již dříve přepadeného města Zeitun a mnoho dalších. Právě Zeitun obzvlášť dráždí Turky coby emancipované město s liberálnější mentalitou: „Představme si strmící rozeklanou skálu, jíž vévodí divoká pevnost, a do té skály jsou zaklíněny plástve starého města. Odmítavě zpupná pyramida z navršených uliček, jež se pevně přisává k nížině pouze novějšími čtvrtěmi. Zeitun byl odjakživa trn v těle tureckého nacionalismu“ (s. 77). Není překvapením, že etnicita a náboženství byly pouhými vykonstruovanými záminkami, neboť je doloženo, že v národnostně smíšených obcích chudí Turci litovali své arménské sousedy, plakali s nimi a dávali jim na cestu do vyhnanství svůj dobytek.

Arméni zakládají na Mojžíšově hoře novou společnost s novými institucemi, funkcemi, zvyklostmi a řádem. Odvracejí četné útoky, při kterých ztrácejí své muže. Jejich zásoby se ztenčují podlou strategií Turků i vlivem přírodních živlů. Julietta navzdory největšímu komfortu, jaký jí ve spartánských podmínkách může být zajištěn, psychicky a fyzicky strádá. Ustaraný vůdce Gabriel ji zanedbává a ostatní si od ní drží odstup, ale zapojení se do práce v lazaretu Juliettě poskytne smysl života na hoře. Štěpán má potřebu dokazovat svou statečnost, z čehož plynou krajně riskantní situace, když se například vrací do domu obsazeného Turky pro Bibli patřící Iskuhi, Bagratjanovic schovance. Gabriel (skutečný vůdce Arménů usazených na Mojžíšově hoře se jmenoval Moses Der Kalousdian) je archetyp hrdiny, který musí odložit své plány, pro kterého si přijde osud a jako hobita Froda ho vyhmátne z doupěte, hrdina, který přichází téměř o vše, a přesto se nepodvolí slabosti. Nechce opustit svůj lid, ani když je mu vyjednána možnost bezpečně opustit horu.

Co ještě musí splňovat genocida, aby byla uznána?
Reakce čtenářů těsně po vydání románu v roce 1933 byly zdrženlivé. Werfel se některým volbou zdánlivě scestného tématu odcizil. Brzy však s hrůzou zjistili, jak se události popsané v knize podobají osudu Židů po nástupu nacistů, jak je prorocká. Německé úřady ji zakázaly. V židovském ghettu v polském Białystoku kolovaly propašované exempláře románu, aby jeho četba Židům dodávala naději. Nedlouho po druhé světové válce OSN – na základě zkušeností s vyhlazováním Arménů – uzákonilo pojem genocidy jako vrcholného zločinu. Werfelův román Čtyřicet dní vešel do dějin literatury 20. století. Pro Armény je Werfel světec a jeho román, opus zachycující utrpení jejich národa, téměř Biblí.

Genocidu Arménů v osmanské říši uznává jen dvacet států a Česko k nim na rozdíl od např. Německa nebo Slovenska nepatří. První vlaštovkou snah o zvrácení postoje vytěsňujícího pravdu je letošní přijetí usnesení zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, v němž se hromadné vyvražďování Arménů označilo za genocidu. Lze to chápat i jako gesto vstřícnosti vůči arménské menšině v České republice, která je živým společenstvím s vlastní školou, časopisem nebo sdíleným svatostánkem Arménské apoštolské církve v kostele sv. Ducha na pražském Starém Městě. Lidí arménské národnosti u nás žije oficiálně okolo dvou tisíc, neoficiální počty se pohybují kolem 10 tisíc.

Historická fakta přitom mluví jasně: už na konci 19. století Arméni, křesťané, čelili masivnímu pronásledování a vraždění. 24. dubna 1915 zatkli Turci několik set představitelů arménské inteligence, pak se zaměřili na zbytek populace: z jednoho a půl milionu obětí část zahynula v koncentračním táboře v Aleppu, část vyhladověním v poušti, zastřelením nebo upálením. Kolem půlmilionu Arménů našlo útočiště v okolních státech. Arméni, kteří přijali islám, byli ušetřeni, některé děti byly umístěny do tureckých rodin, poturčeny a islamizovány. Zatčení a popravu arménských intelektuálů a zákon o deportaci Arménů navrhl a prosadil ministr vnitra Talat paša. Ten ovládal osmanskou říši v triumvirátu s ministrem námořnictva Džamalem pašou a ministrem války Enverem pašou, líčenými v románu jako „útloúdý Mars“ a „dětinský Antikrist“.

Pro Armény genocida představuje nevyřešené trauma a stmelující prvek. Turecko vinu popírá. Současný prezident Recep Tayyip Erdoğan sice vyjádřil potomkům obětí soustrast, ale jednalo se podle něj o událost s nehumánními důsledky danou okolnostmi světové války, formální omluva nikdy nepadla. Turecký spisovatel a nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk skončil před soudem za urážku turectví, když genocidu označil pravým jménem. Díky aktivistům a internetu se však pohled turecké společnosti přece jen zvolna mění.

Jakkoliv závažné a svým způsobem abstraktní otázky dílo nastoluje, je bohužel nesnadné povznést se nad ledabylejší redakci textu: v každé z osmnácti kapitol totiž z textu vyčnívá několik do očí bijících překlepů různé povahy, ponechaných libovůli automatické kontroly pravopisu nebo chybám v kódování češtiny, která je neodhalila. Kniha si svým významem zaslouží finální bezvadnost a její délka není omluvou. Bizarně pak působí například pravidelný výskyt písmene „č“ ve francouzských vlastních jménech místo znaku „è“. Na hlubokém zážitku z naléhavého obsahu knihy geniálně napsané a famózně přeložené to však nemění vůbec nic.

Knihu nepustí z ruky ten, kdo je fascinován bojem (ne)jednoho národa za právo na existenci. Tak jako ona faktická tragédie rmoutí a zneklidňuje, tak odhodlání Gabriela Bagratjana vábí a inspiruje. Slovy Jana Vedrala, který román roku 1998 zdramatizoval pro rozhlasovou hru: „Trpíme nedostatkem Antigon. Dokud ten vzduch nevyčistíme, nevymaníme se z toho.“